Dětské písničky, aneb co dnes poslouchají batolata...

5. listopadu 2015 v 17:58 | Pracující manžel
Jednoho dne jsem byl nucen zůstat doma, hlídat dítě a relaxovat. Měl jsem puštěné rádio. Klasickou, všem známou rozhlasovou stanici, kde Vás nutí pro mrzký peníz se ráno představovat trapným heslem, načež jste v práci za somráky a idioty. Když jsem po obědě slyšel již posedmé ty stejné songy, napadlo mě, že si pustím dětské písničky. Písně radosti, kamarádství a přátelství. Aspoň tak mi to před léty připadalo. Nicméně jsem se zaposlouchal pořádně a co neslyším -podvody, lži, klamy, vraždy a ústrky v přímém přenosu pro malé děti:

Andulko šafářova :

Nezodpovědná chovatelka hus neví, kde má své hejno a navíc se svou lenivost se snaží svést na svou matku.

Kdybys měl, má panenko

Píseň jasně vymezuje kulturní rozdíly mezi bohatými a chudými… Smutný chlapec touží po nedosažitelné a pyšné bohaté dívce.

Na tom bošileckým mostku

Stačí první sloka, která nabádá děti k hazardním hrám, přičemž spor dvou hráček vyvrcholí pokusem o ublížení na zdraví.

Na tý louce zelený

Píseň nabádá děti k bezdůvodné vraždě krásných zvířat (jelen, zajíc), z důvodu potencionálního sexuálního zážitku v lese za bukem.

Šla Nanynka do Zelí

Zlomyslný Pepíček ničí pracovní nástroj své kamarádky Nanynky. Ta pod vlivem výparů s lupení (těžko říci, co přesně sbírala) nejprve vytýká Pepíčkovi ničení košíčku, ale přesto ho nechce pustit na vojnu, kde by konečně dospěl a stal se mužem.

Když jsem já sloužil

Mladý muž si nevšímá potřeb své milované manželky, snaží se jí zahrnout dary, ale citově vyprahlá dívka stále sama pláče doma v komoře, což trvá spoustu let.
Komáři se ženili

Vysloveně hororová tragédie malých letajících tvorů trpících alkoholismem, z kterých se v důsledku abstinence se z nich posléze stávají i vrazi. Vrcholem písně je v kanibalismus a obchod s komářím tělem.

Pásla ovečky

Příběh úchylného mužíka, který s přítmí lesa obtěžuje mladou ženou pasoucí ovečky, naštěstí jen dupáním, ale ekvivalent ke králíčímu procesu je více než jasný

A pak vychovávejte děti...
 

Jak jsme jeli na výlet vlakem

17. října 2015 v 10:24 | Pracující manžel
Dnešní člověk zpohodlněl. Už neutíkáme před vlky podél lesa a málokdy musíme zrychlit při průchodu temných podchodem domů. Většinou proto, že postava naproti je na tom ještě hůře než vy a snaží aspoň dýchat. Jednoho dne jsme se tedy rozhodli, že ušetříme životní prostředí a výjimečně nepojedeme na výlet autem.
Vybrali jsme si vlak jedoucí od nás 10:04. Díky tomu, že jsme vstali 5:30 a máme to třicet minut na vlakáč, tak jsme ho nestihli. Ono se to nezdá. Být to na mě, tak hodím do batohu pár Plzní, pár rohlíků, obleču sváteční maskáče, klobouk a skokem z okna 5:34 odcházím, ale už je vše jinak. Dítě neuznává klasický 24 hodinový rytmus a jelo si opět svoje. Jídlo trvalo tak dlouho, že jsem mezitím vyměnil všechny čtyři kola na autě a během oblékání jsem přestříkal střechu a natřel garáž. Celé sídliště bylo dávno za horama, slunce nabízelo příjemných 40 stupňů ve stínu a my konečně 9:32 vyrazili. Během cesty jsme ztratili dudlík, hračku, drahocenný čas a sebevědomí, že to zvládáme. Po příchodu na nástupiště se na nás smály koncové odjíždějící světla vlaku a bezdomovec na zemi požadoval klasický bakšiš. Dostal zbytek přesnídávky a v rychlosti nás zahrnul do závěti psané rukou do písku.
Naše moderní nádražní hala, zrekonstruovaná před 10 lety kvůli povodním, zela prázdnotou. Výpravčí spal v kanceláři, v obchodě bylo akorát pivo a na přepážce pro prodej jízdenek byla cedulka "Přijdu hned". Jasně, každý musí někdy na toaletu, ale málokdo tam vydrží celý 45 minut. Že bych si koupil jízdenku ve vlaku mě hned nenapadlo, naposledy jsem jel vlakem v době parních lokomotiv a Rakouska - Uherska. Odér bezdomovce nás dohnal a za chvíli tu byl i on. Společně s ním odjel i další vlak naším směrem. Žena po mě hodila nenávistný pohled, sebrala stovku a šla se uklidnit do restaurace naproti, že přijde za hodinu. Zpátky byla skoro hned, neboť latté s koláčkem vyšlo tak tak a málem musela nechat ležet oplatku.
Pomalu se blížilo poledne. Z přijíždějících vlaků s jiných směrů začali vystupovat horami unavení sportovci s trekkingovými holemi, bavíce se něco o východu slunce na vrcholu. My zatím dosáhli vrcholu tím, že se nám podařilo uspat mimčo, které inspirovalo výpravčího na totéž. Pro personál nádraží jsme se začali stávat pomalu inventářem, kdosi nám hodil do klobouku i drobné mince. Na tabuli odjezdů se začaly objevovat zpoždění. Nejdříve 5, pak 10 minut a následně to došlo až k 30.minutám. Doptávali jsme se proč. Prý skokan. Hm super. Počkali jsme ještě pár minut, já spočítal všechny poškozené kachličky na podlaze a smutně se vydali směrem domů.

Doma jsme pak rozebírali příčiny prohry. Bylo jich hodně. Od neschopného personálu, přes tragické vlaky až po nýmanda, který musel skočit pod vlak a ne se pěkně spořádaně zapálit v podchodu. Domluviili jsme se, že to zkusíme zítra, ani se nesvlékali a nastavili budík na 4:00. Snad to aspoň tentokrát vyjde J

Ze života pracanta

6. října 2015 v 17:34
Většina z nás musí chodit denně do práce. Obvykle je to tím, že máme příliš světlou kůži, či jsme ještě stále nevynalezli stroj času. Pochybné sázky nevychází, na ruletě stále padá zelená nula a zpěv na náměstí za zvuku cikád již taky nevynáší tolik co předtím. Proto je třeba si vzít firemní triko / montérky / lopatu a jít budovat světlé zítřky. Každý z nás to má jinak, ale přesto myslím, že se v určitých situacích najdete. Proto Vám přiblížím takový běžný pracovní den:

7:00 - Vstávám. Obvykle mě méně chápaví jedinci budí i dříve stupidními telefonáty , ačkoliv jim od pádu revoluce připomínám, že chodím až na 8:00. Denně to posílám do mailu a pravidelně o vánocích zpívám píseň "Odbila 8 hodina, chval každý hospodina". Asi je to málo.

8:00 - Vcházím do firmy. Vrátný, který je tam teprve pátým rokem, si mě denně zkoumavě prohlíží a na rtech mu visí otázka - kdo jsem. Naštěstí mu alkohol v krvi ještě nedovoluje srozumitelné věty, proto v tichosti hledá nad klávesnicí písmenko "A".

8:05 - 9:00. Čtení pošty. Klasika. Výroba si myslí, že jsme idioti, kvality si myslí, že na výrobě jsou idioti, já jsem dle emailů letadlo a snažím se najít v té kupce sena jehlu pravdy. Někdy se mi to podaří, většinou však jen mačkám SHIFT+DEL a lituju toho, že jsem se učil. Mohl jsem mít teď již vykopán aspoň jeden výkop, svačil bych vlašák s rohlíkem a čtvrtina šichty za mnou.

9:00 - Přichází kolegyně s reklamního a nese podklady pro novou kalkulaci. Ve dveřích musí jít bokem, neboť na zadku se dá promítat film ve vysokém rozlišení a z šatů bych si postavil armádní kuchyni. Jako obvykle se zeptá, zda jí to sluší, zazubí se a meluzína sviští mezi předními zuby. "To víš že jo Aničko, odvětím a vím, že chuť na sex nebudu mít přinejmenším několik dní.

9:00 - 12:00. Makám na projektu. Zadání je obvykle takové - Chci mít 100% účinnost, ale nesmí to moc stát a hlavně žádné zbytečné investice. Ideální nástroji jsou kladivo, lepící páska a ruchadlo bratří veverků. A zítra to musí být hotovo. Všichni dodavatelé zřejmě čekají u telefonu na naše zavolání a netrpělivě žužlají tužky u poslintaných sluchátek.

12:00 - 13:00. Jdeme na oběd. Vaří dobře, servírují s úsměvem, někdy se to dá i jíst. Zase si smutně vzpomenu, že ve výkopu by jsme už jsme pomalu prohlíželi playboye, tipovali večerní fotbal a svačili sekanou.
13:00 - 14:00. Porada. Jen pablb může vymyslet poradu po obědě. Bohužel se vždy najde kolega, kterému není trapné, že je hloupý a pořád se na něco ptá. Říká se, že neexistuje hloupá otázka, ale jen hloupé odpovědi. U nás existují jen hloupí lidé.

14:00 - 16:00. Rozmanité činnost. Hledám na internetu aktuální formy životopisů, hambaté fotky, nebo místa, kde všude naráží profesionální fotbalisté autem, svým chováním a životem. Případně prezentuji přípravu projektu, kdy přijdu se svým nákresem a odcházím s cizím nákresem. Co na tom, že sem tam porušujeme základy fyziky, ale musí to tak být. Každý šéf je prostě kapacita a hlava pomazaná.

16:00 - 17:00. Odchod domů. Vrátný si mě opět zkoumavě prohlíží. Ráno ještě nebyl ve formě, tak doufá, že nejsem jen mazanej floutek, který ukradl na záchodě háčky na oblečení a vychytrale později odchází. Po cestě domů potkám vysmátou trojku v zabahněných montérkách, kteří se spokojeně potácejí kolem cesty, v ruce lahváče, čistou hlavu a slunce v duši. Ach jo…
 


Jak jsem byl poprvé hrát tenis

15. září 2015 v 11:04 | Pracující manžel
Od mala rád sleduji sportovní utkání všeho druhu. Zkusil jsem snad všechny kolektivní sporty na světě, minulý týden jsem zvládl nezvykle i takřka neznámou kopanou. V nich se lze schovat za výkony kolegů, sem tam sebou třísknout o zem, minimálně jednou za zápas simulovat zranění a hned je na Vás patrné, že jste součásti hry a pan špílmachr. Ovšem individuální sport slušných a vznešených lidí mě zatím míjel.

Jednoho dne mě kámoš ponoukl, že bychom mohli jít zapinkat. Raketu jsem zdědil po dědovi, míčky taky najdu a tak jsem si řekl, že by to mohlo jít. V televizi pravidelně a rád sleduju Davis Cup a nikdy nechápu, proč ti břídilové při vlastním podání a nevýhodě servírují druhé podání jen 160 km/h, když tím prvním málem urvali sběrači koule. Holt jsou marní, psychicky labilní a zjevně na to nemají. To já bych s tím neměl problém, že jo…

V den utkání jsme se sešli u nás v tenisovém klubu. Samozřejmě, jediný volný kurt byl "centrkurt" před hlavní tribunou a vzhledem k hezkému počasí se na terase grilovalo. Už při nástupu na kurt se mě majitel ptal, kde že jsem sehnal tu pěknou raketu a že by ji odkoupil jako raritu. Na stěně měl několik takových a zdálo se, že mu právě tento exemplář s poválečných dob chybí. Nedbal jsem jeho slov a důležitě si otřel čelo potítkem, ačkoliv cesta z šatny byly pouze 3 schody. Společnost na terase zaujala místa a mohlo se začít.

Nehodlal jsem se příliš unavovat rozcvičováním a zaujal místo na základní čáře. Kolega naproti začal servírovat. První míček jsem ani neviděl. Naštěstí prý milimetrový aut. Druhý jsem fantasticky zreturnoval na střechu budovy a přešel jsem si na druhou stranu. V dalším gemu jsem stačil ztratit jen 2 míčky, což tribuna ocenila potleskem, zvláště pak pán, který tleskal tak, že mu spadlo pivo a zaskočil řízek. Zbytek tribuny dávno přestal hodovat a zaměřil se na náš kurt. Neuhrál jsem ani jeden míček, těšil se na pauzu a připravoval se na své podání.

Během občerstvování se ozývaly výkřiky o klaunech, Djokovičovi a já pln nervozity prohlížel výplet rakety a dělal, že tam nejsem. Tribuna začala vytleskávat a šlo se na to. Zkušeně jsem zadribloval s míčkem o raketu a urval první strunu na raketě. Vyhodil míček nad hlavu a máchl… do prázdna. Zelená kulička dopadla na zem a výsměšně se kutálela pryč. Druhé podání jsem pak dal spodem a takovým obloukem, že ten způsobil málem zatmění slunce a soupeř na druhé straně usnul. Vedu 15:0.

V dalším gamu jsem nečekaně trefil míček nad hlavou, což způsobila zajímavý jev. Výplet + držadlo zůstalo v ruce, ale oblouk výpletu potvrdil fyzikální zákony rovnoměrně zrychleného pohybu a opustil mou polovinu kurtu, areál a přistál na poli, kde ukončil naděje místní kočky číhající na hraboše. V tu ránu jsem byl hrdinou. Dílem okamžiku jsem měl v ruce 2 nové rakety, čísla přítomných dam a vedoucí klubu nesel čapku s rolničkami.

Řekl jsem si dost. Šaška nikomu nedělat nebudeš. Né nadarmo ses naučil číst již v 3.třídě a na záchod chodím již od střední sám. Vzal jsem skákací míč a pln smíšených pocitů odhopkal směrem domů. Po cestě jsem ještě vyryl do kostelní zdi nápis ACAB, Federer je ňouma a smrt tenisu. Doma jsem si otevřel pivínko a při čtvrtfinále kritizoval Berďu, jak prohrává jen set za druhým…

Jak jsme hlídali kamarádce psa

11. září 2015 v 10:03 | Pracující manžel
V životě každé rodinky nastane okamžik pravdy, který přemění realitu do již předem dané role. Muž je v ní pasován do role pohůnka, jehož názor zajímá možná bratrance s třetího kolena, ale hlasovací právo má jak žena v Sýrii. Tato chvíle nastala zhruba před měsícem, kdy k nám dobrá známá dala na týden svého miláčka, dobrmana Miku. Vznesl jsem námitky, poukazoval jsem na nové koberce, nové skříně, nový účes manželky, ale nic, jako bych mluvil se Milošem Zemanem o škodlivosti alkoholu.

V den převzetí psa jsem měl jen čistě náhodou čtyřhodinný přesčas, který jsem dobrovolně využil k čištění toalet. Domů jsem přišel kolem 18.hodiny večerní a čekal, co se bude dít. Mika ležel u gauče, trošku vrčel a cenil krvavé zuby. Pokusil jsem se ho pohladit, přičemž mě Mika lehce kousl do nohy a tímto byly karty rozdány. Zalepil jsem si nohu a koukal na manželku, která, drbaje pejska pod bradou, se koukala s dcerou na pohádku.

Zuby jsem si umyl na toaletě a spát se chystal jít do auta, neboť MIKA zabral pozici mezi ložnicí a koupelnou, což nemělo řešení. Naštěstí se nebesa slitovala, miláček usnul a mohl jsem se proplížit do kutlochu.

Ráno jsem si jen tak mimochodem všiml, že mi zlatíčko lehce rozkousalo v noci zánovní tenisky, ale nevadí, prý mohu nosit žabky. Při sobotě do zase tak nevadilo, ale jak v nich půjdu zítra do kostela, jsem si nedokázal představit. V rámci utužení vztahů se rozhodl vrcholový management rodiny, že půjdu na procházku s malou a Mikou. Dvě ruce jsou prý dostačující a můžu pomachrovat před sousedy. Za nenávistného vrčení jsem připoutal pejska od kočárku, malé dal vodítko kolem krku, granuli do pusy a šli jsme. Áha. Špatně. Prý to patří naopak. Přendal jsem psa na zem, zběžně oprášil dítě a vyndal mu z pusy kost, kterou v rámci rotace pozic začala s chutí pojídat.

Výlet kupodivu proběhl v pořádku, obě dvě stvoření kadila zhruba se stejnou kadencí, takže jsem spíše sbíral hovna během procházky. Na oběd jsme byli zpátky, holky a Mika měly hovězí líčka s knedlíčkem, já čínskou polívku. Nenávidím toho psa. Tak nějak to vytušil, neboť provokativně jídlo nesnědl a na závěr se do misky vyčůral. Škoda, doufal jsem, že brzy usne a já se najím. Sex večer nebyl, protož venčit šla žena. Stejně bych na to asi neměl, neboť jsem usnul ve vaně a deset minut googlil nezjistitelné jedy pro psy.

Neděli jsem prožil v letargii schovávání se před Mikou a dcerou, obě dvě si výborně rozuměly a cupovaly byt na kousky. Manželka tomu radostně přihlížela, jak si hezky rozumí, a já jsem hledal volné místa v organizaci Islámského státu.

V práci jsem během dne podstoupil třikrát test na alkohol, jednou na drogy a jednou těhotenský test, neboť jsem se rozbrečel u diskuze o 100 dalmatinech a byl jsem označen za ženskou. Ale bylo mi to jedno. Viděl jsem světlo na konci tunelu, pátek se blížil. V odpoledních hodinách jsem pomáhal na železnici nosit kolejnice při náhodné brigádě a tak mi ten týden krásně utekl.

Pak to přišlo. Pátek, den naděje. Den, kdy byl ukřižován Kristus, se následně proměnil v den znovuzrození. Dle bible to trvalo celé tři dny, u nás doma se jednalo o tři minuty. Rychlostí okamžiku jsem sbalil psa, 13kilogramový pytel granulí, kterých se pes ani netknul, neboť si jedl jak na zámku a společně se vzpouzejícím psem ho táhl ven z bytu. U dveří jsem ho předal, sebral láhev metaxy, padl na kolena a tváří otočenou ke kostelu děkoval Bohu za přežití…

Jak jsem byl nemocný

11. září 2015 v 10:01 | Pracující manžel
Celý život si zakládám na zdravém životním stylu. Piju zásadně jen kvalitní 12 stupňové pivo, do hospody běhám a nezdráhám se objednat si dvojitou porci pepřové omáčky ke kvalitnímu steaku. Zeleninu mám nejradši na fotkách a čokoládu s kravičkami jím jen obden. Výsledkem je dokonalé zdravíčko podpořené asymetrickou postavou, takže když spadnu, jednoduše se překulím a znovu postavím na nohy.

Jednoho dne ale došlo i na mě. Neumím si to sám vysvětlit, ale když jsem si rumburaka při ranním močení málem utrhl zimnicí, která se mnou třepala, začal jsem považovat situaci za nutnou jí řešit. Prášky doma nevedeme od té doby, co jsem se vsadil, že mi kombinace osmi brufenů a dvou redbullů nic neudělá. Ten den jsem objevil perpetum mobile, ale bohužel ho snědl permoník v ložnici.

V obchodě ráno v 4:30 kupodivu taktéž nikdo nebyl, proto mi nezbylo, než se zachumlat pod peřinou a očekávat brzký konec. Kdybych mohl napsat závěť, tak bych na tom pracoval, ale papír s tužkou byly nedostupně daleko na nočním stolku vedle mě. I když je pravda, co bych asi komu odkázal. Bydlíme v podnájmu, auto jezdí jen když ho slušně poprosím a na bankovním účtu jsou spíše cifry za znaménkem mínus.

Rezignovaně jsem ležel a koukal do stropu na pavouka, který solidárně splétal oprátku. Po tvářích mi stékaly krůpěje potu. Před očima mi prolétal celý život

-1 minuta : Nějaká sprostá ruka mě vytahuje z krásné teplé jeskyně. Asi budu řvát. Řvu.
0,01 - 6let : Paráda, mohl jsem jen kadit, jíst, pít, hrát si, malovat po stěnách a řvát.
8 let : První pusa ve škole. Bohužel od školníkova psa, 6 stehů na rtu a bylo po problému. Řval jsem.
10 let : Poprvé v kině na Princezna se Mlejna. Od té doby se u tohoto filmu pravidelně počůrávám a řvu.
13 let: Vykouřená první cigareta, první zvracení s cigarety, doma nářez a řev.
15 let: Slavnostní ukončení základní docházky, příchod domů a prezentace vysvědčení, otec řve.
16 - 20 let : Boj s větrnými mlýny a řev učitelek. Maturita takzvaně OFFROAD… 4x4.
20 - 27 let : Tříleté studium na vysoké škole pro titul BC, po státnicích řev hymny v parku a noc na záchytce.
27 let : Svatba, chlapi se opíjeli, ženské řvaly štěstím.
28 let : Narození dítěte, poté už jen neustálý řev…

Nakonec jsem usnul a ráno jsem byl vyslán k obvodní doktorce. Diagnóza byla zdrcující. Lehké nachlazení, teplota 37,2 stupně a rýmečka. Prý mám ležet 2 dny v posteli. Když vytáhla injekci, tak jsem se v rychlosti uzdravil a cestou domů tančil kozáčka

A od té doby jsem nebyl ani jednou nemocný…

Jak jsme se vydali na dovolenou

5. září 2015 v 13:04
Léto, čas radovánek, párty, bazénů a čas krásných nocí, které se plynule promění rychle v den, přišlo. Ač pseudoworkholik, který má rád zaměstnání a nikoli práci, jsem musel připustit, že se těším a doma mi bylo výrazně naznačeno, že by to chtělo dovolenku. Né že bych o to nestál. Domluvil jsem s kluky pobyt na chatě, jal se shánět bečku, ale mé inovativní nápady byly rychle potlačeny. Prý to bude dovolené ve dvou. Ehm vlastně ve třech.
V tiskárně na prachy došel inkoust, tak jsem se musel uchýlit k náhradní variantě. Nakonec jsem vybral malebnou vesničku v Košicích. Dle fotek bylo poznat, že se tam umí bavit. Všude ohníčky, snědí mládenci opékali nespecifikované zvířata na ohni a kolem běhali psi. Cena 5€/noc se snídaní až do spacáku byla taky lákavá, ale byl jsem nazván šetřivým idiotem a hledali jsme dále.
Badžet byl určen na dvakrát tatíček osvoboditel, o němž se už dlouho dobu učíme, tak bylo jasno. Hezký hotýlek v centru Tatranské Lomnice, pokoj dokonce s dveřmi, toaleta čistá tak, že jsem chodil radši do lesíka za humny. Čtyřhodinová cesta byla pěkná, malá brečela jen dvakrát, poprvé hodinu a půl, podruhé jen dvě hodiny.
První noc po příjezdu jsme obkládali stěny matračkami, aby nám dítě nebudilo ostatní hosty. Díky tomu jsme usnuli až kolem 3 ráno, což přineslo jedno pozitivum a jedno negativum. Moc hezky jsme se 5 hodin v kuse vyspali, ale na snídani jsme pak přišli pozdě, což mělo za následek to, že zbyly pouze utopenci, kuřecí párek s Alberta a pomeranč. Hosté kolem nás se již neusmívali jako včera při příjezdu a jeden si významně pohrával s nožem
Během dne se nic významného nestalo, snad jen je důležité podotknout, že turistické trasy na Slovensku jsou značené né v kilometrech, ale v hodinách, za jakou to návštěvník nejspíše ujde. Náš úsek měřil minimálně Josef Rakoncaj společně s Liborem Uhrem, neboť trasu označenou jako "modrá 1,2 hodiny" jsme šli hodiny čtyři a jednou jsme museli i slaňovat.
V noci jsme měli klasický heavy metalový koncert s dětské postýlky a ráno jsme se budili krásně vyspaní. Při odchodu s pokoje jsem zakopal o nastraženou past na medvědy, jistě jen tak náhodně ztracenou při úklidu hotelu. Na snídani se již nikdo neusmíval a vodu jsme si museli potajnu nalít na toaletě. Jídla ale bylo tentokrát dost, minimálně třetina hostů se nejspíše po ránu odstěhovala a zbytek se opil tak, že ještě vyspával.
Na výlet jsme tentokrát nejeli, ale bylo rozhodnuto, že se půjdeme koupat do hotelového bazénu a vířivky. Dítě bylo ohromně nadšeno s bublinek, radostně je polykalo a než se poblilo, byly to krásné 2 minuty. Manželka mezitím plavala v bazénu a vida incidentu s plavčíkem, v rychlosti se od nás distancovala. Nedalo to práci, v koupací čepici a plaveckých brýlích vypadala jinak než ráno a prstýnek stihla prodat plavčíkovi během posledního tempa. Odpoledne jsme pak šli do dětské herny, zda se nestalo nic zvláštního, potají jsem upíjel whiskey ukrytého v dětské láhvi od jupíka a všichni se dobře bavili.
Po příchodu k dveřím jsme měli za futry zastrčenou obálku, kdy bylo pár bezvýznamných vět, kuřecí pařát a část žiletky, taková příjemná výzva k odchodu. Krev nebyla třeba, tu jsem přidal já na podlahu ve snaze žiletku schovat.
Na víc jsme už nečekali. Vzhledem k tomu, že jsme se za dvě noci ani jednou nevyspali, hoteloví hosté nás nenávidí a do bazénu nemůžeme, jsme přehlasovali dceru poměrem silnějších a začali se balit. Vzhledem k vypité whiskey mě balení o to více bavilo a řídit jsem taky nemohl. Na recepci po nás ani nechtěli zaplatit a viděli jsme přijíždět kněze, jež se ujal úkolu vymýtit z našeho pokoje všechno zlo.

Na cestu zpátky jsem byl posazen dozadu k dceři, na jejích inteligenční kvocient jsem právě klesnul a po intelektuální hovoru o kačence a prásátku jsme oba usnuli. Probudili jsme se až pár kilometrů před domovem a já, dobře vyspán, byl pln očekávání toho, co bude doma. Sex visel ve vzduchu a já se cítil naprosto neodolatelný. Nechápu tedy, jak se mohlo stát, že jsem byl nazván kořalečníkem, bylo mi předáno hned u vchodu dítě, klíčky od domu a manželka se vydala uklidnit do víru velkoměsta.
Doma jsem na mapě proškrtl další městečko, kam naše rodina nesmí a šel spát s pocitem, že se letos dovolená opět vydařila.

Taková normální středa

5. září 2015 v 6:19
Takový normální všední den
Člověk by řekl, že ve běžnou středu pracujícího týdne se toho zas tolik stát nemůže. Od neděle je již člověk v pohodě, vesměs ho přešel KOPR (k…..ský odpor k práci) a ještě nenastalo SAKO (stav aktuálního kopru). Do pátku daleko, ale přesto již v kalendáři svítí zakroužkováno páteční datum s vizí zábavy. Ale tuto středu, to bylo jinak. To, že jsem ráno šlápl do hovna, jsem přešel s grácií sobě vlastní. Ono nemůže se furt dařit, ale když máte v baráku 2 bernardýny, tak se to může přihodit. Navíc když šéf smečky není zrovna Einstein a často táhnout domů spíše psi jeho, než naopak. V práci úspěch, jídlo se taky vydařilo (nepoblil ani neposral jsem se z něho) a na odpoledne byla slibována taktéž zábava. Manželka s dcerou se rozhodli jít na návštěvu pryč. Beze mě. Nádhera. Koupil jsem si 3 radky v brnění a pustil film. Bohužel jsem usnul, takže vím, že Nicolas Cage oblafl hezkou policistku, pak někdo asi přeblafl někomu a na závěr blafl celý svět. Super. Celkem dost se střílelo, všude policajti, asi fajn film. Rodinka se vrátila odpoledne obohacená rady o tom jak mám jíst, co nemám pít, proč to nemám pít a kdy to můžu pít. Ode dneška jsem asi na vodě. Večer dítě vypilo trošku mýdla, tak si pak hrálo na bublifuk, ale jinak OK. Spát jsem šli klasicky a zhruba o půlnoci to přišlo.
Bum bum bum… otřásly se vchodové dveře. ÁÁÁ to se asi soused myslitel vrací domů. Jdu otevřít a za dveřma zásahovka. Ještě že jsem měl hnědé trenky, ale i tak bylo myslím bláto na hřišti…
"Neviděli jste Petra Pxxxxxxxx?", zahřměl hlas zpoza futer. Vykoukl jsem ze dveří. Nejblíže stál maník, jež by mohl smečovat bez výskoku a na konec ramen jsem ani nedohlédl.
"eggg epppannn ii oooouuffff" , jsem chytře kontroval a poslední týpek vzadu začal vypisovat lístek k psychiatrovi.
"Prosím"?, ozvalo se znovu… Sebral jsem všechny síly a zablekotal silácky "Ne". V duchu jsem se pomalu rozloučil s nejbližšími a levou rukou ryl do zdi nenápadně závěť.
"Tak se omlouváme, že jsme rušili", zahřměla kopie Arnolda a dále vysvětlovala, že zmíněný výtečník uprchl z vězení a byl vidět dnes večer u našeho baráku.
Těžké okované boty mizely pomalu po schodech a mi se vracel ruměnec do tváří. Najednou jsem byl hrdina, ač zadní část trenek povídala o smutném příběhu. Šly rovnou do koše a ráno jsem ho radši vynesl.
Zkusil jsme zapomenout na tento příběh dobrou whiskey od pana Wonga vedle s večerky, stačila jen 0,7l a bylo moc fajn. Nakonec jsem vlastně přišel na to, že si ke mně nic moc nedovolili a vzhledem k tomu, že měli ze mě strach, tak zbaběle utekli. A to je moc fajn, si takto věřit.

Držte si klobouky, začínáme...

2. září 2015 v 6:05
Ták je to tady. Ráno brzo vstávat, hurá do práce, tam ze sebe dělat debila a odpoledne domů. Po cestě nakoupit, doma převzít dítě, zajistit jeho krátkodobé přežití a tupě koukat na stěnu naproti. Televize nepřichází v úvahu, pro dítě je škodlivá. U mě už je to jedno, ale ono má ještě šanci. Večer většinou nakrmit, poté televize, případně sex. Pokud není červený týden. To v lepším případě nastane "handmade" práce, v horším nic. Ještě že mám velkou fantazii. Určitě nejsem sám, kdo takto skončil. S produktivního chlapce, kterému ležely ženy u nohou, který plánoval koupi Ferrari F430 a v baru nepil panáky pod 350 se ze mě stal otec a manžel roku. Na jednu stranu je to fajn. Po vzbuzení v sobotním ránu nemusím přemýšlet, co to vedle mě leží. Nedělní oběd už nedávím do záchodu, neboť mi kombinace semaforu včera ve výčepu (rum-vodka-zelená) nesedla, ale zpravidla si ho vychutnávám a do konce se o něho ani nemusím moc starat. Ale semtam si postesknu jak bylo kdysi. Lépe? Ne. To jsou kecy… prý se mám teď líp. Asi jo. Ale pořád si říkám, co by bylo, kdybych tehdy nenapsal na NOKII 3210 tu smsku "Jdeš ven"? Kde bych teď asi byl? S kým? Kolik orgánů bych měl zdravějších? A ty nervy… Proto sem se rozhodl, že to zkusím takhle vyventilovat. Vykecat se. Sám se sebou navenek nemůžu, v Opavě mají prý ještě volné postele, říkali v kluci v práci. Možná že nevydržím dlouho. Třeba mi dojde fantazie. Nebo mě trefí šlak. Uvidíme. Budoucnost ještě není napsaná. Tak vzhůru do toho

Kam dál