Říjen 2015

Jak jsme jeli na výlet vlakem

17. října 2015 v 10:24 | Pracující manžel
Dnešní člověk zpohodlněl. Už neutíkáme před vlky podél lesa a málokdy musíme zrychlit při průchodu temných podchodem domů. Většinou proto, že postava naproti je na tom ještě hůře než vy a snaží aspoň dýchat. Jednoho dne jsme se tedy rozhodli, že ušetříme životní prostředí a výjimečně nepojedeme na výlet autem.
Vybrali jsme si vlak jedoucí od nás 10:04. Díky tomu, že jsme vstali 5:30 a máme to třicet minut na vlakáč, tak jsme ho nestihli. Ono se to nezdá. Být to na mě, tak hodím do batohu pár Plzní, pár rohlíků, obleču sváteční maskáče, klobouk a skokem z okna 5:34 odcházím, ale už je vše jinak. Dítě neuznává klasický 24 hodinový rytmus a jelo si opět svoje. Jídlo trvalo tak dlouho, že jsem mezitím vyměnil všechny čtyři kola na autě a během oblékání jsem přestříkal střechu a natřel garáž. Celé sídliště bylo dávno za horama, slunce nabízelo příjemných 40 stupňů ve stínu a my konečně 9:32 vyrazili. Během cesty jsme ztratili dudlík, hračku, drahocenný čas a sebevědomí, že to zvládáme. Po příchodu na nástupiště se na nás smály koncové odjíždějící světla vlaku a bezdomovec na zemi požadoval klasický bakšiš. Dostal zbytek přesnídávky a v rychlosti nás zahrnul do závěti psané rukou do písku.
Naše moderní nádražní hala, zrekonstruovaná před 10 lety kvůli povodním, zela prázdnotou. Výpravčí spal v kanceláři, v obchodě bylo akorát pivo a na přepážce pro prodej jízdenek byla cedulka "Přijdu hned". Jasně, každý musí někdy na toaletu, ale málokdo tam vydrží celý 45 minut. Že bych si koupil jízdenku ve vlaku mě hned nenapadlo, naposledy jsem jel vlakem v době parních lokomotiv a Rakouska - Uherska. Odér bezdomovce nás dohnal a za chvíli tu byl i on. Společně s ním odjel i další vlak naším směrem. Žena po mě hodila nenávistný pohled, sebrala stovku a šla se uklidnit do restaurace naproti, že přijde za hodinu. Zpátky byla skoro hned, neboť latté s koláčkem vyšlo tak tak a málem musela nechat ležet oplatku.
Pomalu se blížilo poledne. Z přijíždějících vlaků s jiných směrů začali vystupovat horami unavení sportovci s trekkingovými holemi, bavíce se něco o východu slunce na vrcholu. My zatím dosáhli vrcholu tím, že se nám podařilo uspat mimčo, které inspirovalo výpravčího na totéž. Pro personál nádraží jsme se začali stávat pomalu inventářem, kdosi nám hodil do klobouku i drobné mince. Na tabuli odjezdů se začaly objevovat zpoždění. Nejdříve 5, pak 10 minut a následně to došlo až k 30.minutám. Doptávali jsme se proč. Prý skokan. Hm super. Počkali jsme ještě pár minut, já spočítal všechny poškozené kachličky na podlaze a smutně se vydali směrem domů.

Doma jsme pak rozebírali příčiny prohry. Bylo jich hodně. Od neschopného personálu, přes tragické vlaky až po nýmanda, který musel skočit pod vlak a ne se pěkně spořádaně zapálit v podchodu. Domluviili jsme se, že to zkusíme zítra, ani se nesvlékali a nastavili budík na 4:00. Snad to aspoň tentokrát vyjde J

Ze života pracanta

6. října 2015 v 17:34
Většina z nás musí chodit denně do práce. Obvykle je to tím, že máme příliš světlou kůži, či jsme ještě stále nevynalezli stroj času. Pochybné sázky nevychází, na ruletě stále padá zelená nula a zpěv na náměstí za zvuku cikád již taky nevynáší tolik co předtím. Proto je třeba si vzít firemní triko / montérky / lopatu a jít budovat světlé zítřky. Každý z nás to má jinak, ale přesto myslím, že se v určitých situacích najdete. Proto Vám přiblížím takový běžný pracovní den:

7:00 - Vstávám. Obvykle mě méně chápaví jedinci budí i dříve stupidními telefonáty , ačkoliv jim od pádu revoluce připomínám, že chodím až na 8:00. Denně to posílám do mailu a pravidelně o vánocích zpívám píseň "Odbila 8 hodina, chval každý hospodina". Asi je to málo.

8:00 - Vcházím do firmy. Vrátný, který je tam teprve pátým rokem, si mě denně zkoumavě prohlíží a na rtech mu visí otázka - kdo jsem. Naštěstí mu alkohol v krvi ještě nedovoluje srozumitelné věty, proto v tichosti hledá nad klávesnicí písmenko "A".

8:05 - 9:00. Čtení pošty. Klasika. Výroba si myslí, že jsme idioti, kvality si myslí, že na výrobě jsou idioti, já jsem dle emailů letadlo a snažím se najít v té kupce sena jehlu pravdy. Někdy se mi to podaří, většinou však jen mačkám SHIFT+DEL a lituju toho, že jsem se učil. Mohl jsem mít teď již vykopán aspoň jeden výkop, svačil bych vlašák s rohlíkem a čtvrtina šichty za mnou.

9:00 - Přichází kolegyně s reklamního a nese podklady pro novou kalkulaci. Ve dveřích musí jít bokem, neboť na zadku se dá promítat film ve vysokém rozlišení a z šatů bych si postavil armádní kuchyni. Jako obvykle se zeptá, zda jí to sluší, zazubí se a meluzína sviští mezi předními zuby. "To víš že jo Aničko, odvětím a vím, že chuť na sex nebudu mít přinejmenším několik dní.

9:00 - 12:00. Makám na projektu. Zadání je obvykle takové - Chci mít 100% účinnost, ale nesmí to moc stát a hlavně žádné zbytečné investice. Ideální nástroji jsou kladivo, lepící páska a ruchadlo bratří veverků. A zítra to musí být hotovo. Všichni dodavatelé zřejmě čekají u telefonu na naše zavolání a netrpělivě žužlají tužky u poslintaných sluchátek.

12:00 - 13:00. Jdeme na oběd. Vaří dobře, servírují s úsměvem, někdy se to dá i jíst. Zase si smutně vzpomenu, že ve výkopu by jsme už jsme pomalu prohlíželi playboye, tipovali večerní fotbal a svačili sekanou.
13:00 - 14:00. Porada. Jen pablb může vymyslet poradu po obědě. Bohužel se vždy najde kolega, kterému není trapné, že je hloupý a pořád se na něco ptá. Říká se, že neexistuje hloupá otázka, ale jen hloupé odpovědi. U nás existují jen hloupí lidé.

14:00 - 16:00. Rozmanité činnost. Hledám na internetu aktuální formy životopisů, hambaté fotky, nebo místa, kde všude naráží profesionální fotbalisté autem, svým chováním a životem. Případně prezentuji přípravu projektu, kdy přijdu se svým nákresem a odcházím s cizím nákresem. Co na tom, že sem tam porušujeme základy fyziky, ale musí to tak být. Každý šéf je prostě kapacita a hlava pomazaná.

16:00 - 17:00. Odchod domů. Vrátný si mě opět zkoumavě prohlíží. Ráno ještě nebyl ve formě, tak doufá, že nejsem jen mazanej floutek, který ukradl na záchodě háčky na oblečení a vychytrale později odchází. Po cestě domů potkám vysmátou trojku v zabahněných montérkách, kteří se spokojeně potácejí kolem cesty, v ruce lahváče, čistou hlavu a slunce v duši. Ach jo…